Historie divadla

Když v roce 1926 zakládal  pan knihovník Gustav Vítek spolu s dalšími nadšenci loutkové divadlo v Husově knihovně, jistě asi netušil, že jeho pokračovatelé oslaví v 21. stol. 90 let této krásné a záslužné činnosti pro děti.
 
V  minulém století se v hrálo loutkové divadlo hned na několika místech. Všechna loutková divadla v průběhu let zanikla. Zůstalo pouze jediné: to v Husově    knihovně, které se v roce 1946 přestěhovalo z výpůjčních prostor v prvním patře do přízemí. Tam bylo postaveno stálé prostornější jeviště a loutkáři začali hrát s většími marionetami převážně vlastní výroby. Stejně tak byly pořizovány i kulisy a rekvizity. Po G. Vítkovi se ujal vedení divadla na 2 roky polenský učitel Josef Provazník, v nových prostorách se stal principálem řezbář Václav Fišar, pak krátce Bohuslav Zelený, Karel Klusáček a na dlouhých 35 let dostalo divadlo první principálku Jiřinu Marasovou-Vítkovou. Po roce 1948 bylo divadlo začleněno pod Osvětovou besedu, později působilo pod hlavičkou Kulturního klubu MěNV, Kulturního střediska Polná a v roce 1998 bylo opět přičleněno k Husově knihovně.  V roce 1999 probíhala rekonstrukce  hlediště, z něhož zmizely původní  malby na stěnách – pohádkoví hrdinové v čele s Kašpárkem. Díky obětavému zásahu loutkářů se podařilo uvést vše téměř do původního stavu.  Na žádost loutkářů se zřizovatelem   stal v roce 2000 přímo Městský úřad  a roli principálky převzala po své tetě Daniela Topičová.
 
Za 90 let se zde vystřídalo na 250 loutkářů, bylo sehráno přes 750 představení, která vidělo kolem 85.000 diváků, na repertoáru bylo více než 110 pohádek,  ale i klasické divadelní hry (Lucerna, Tvrdohlavá žena) a hry z polenské historie. V posledních letech vzniklo i několik nových pohádek a dva muzikály. K 80. výročí bylo divadlo v roce 2006 ozvučeno za podpory Měst. úřadu a ochotnického divadelního souboru Jiří Poděbradský.
 
Loutkářství je řehole, která přechází z generace na generaci. Také toto loutkové divadlo držely „při životě“ rodinné klany:
 • nejprve rodina zakladatele G. Vítka (syn s manželkou a dcerou) z „Dolního Kopečku“.  Sezimovu náměstí se totiž od nepaměti říkalo „Kopeček“.
• V roce 1940 přišel do loutkářského souboru třináctiletý Jan Vítek z „Horního Kopečku“ a vydržel plných 73 let. Měl na svém kontě desítky postav, nejraději ale mluvil vodníka, koktavého čerta, policajta Pivoňku nebo loupežníka. Poslední roli si zahrál ve svých 86ti letech  v roce 2013 a byl to právě jeho nejoblíbenější vodník. Z jeho rodiny posílilo soubor během let 11 členů (včetně obou principálek).
• Následovali Klusáčkovi – kromě principála Karla dalších 8 členů rodiny (jeho dcera  po něm převzala úpravu scény).
• 51 let mluvila Kašpárka sestra Jana Vítka – Evža, skoro stejnou dobu ho vodila Marie Jelínková. V  souboru pokračuje její dcera i vnučka.